Karlovarské katastrofy

Karlovy Vary za dobu jejich existence potkala řada přírodních pohrom, epidemií a dalších ničivých událostí. Město v údolí řeky Teplé opakovaně poškozovaly především povodně, dvakrát také téměř celé vyhořelo.

Obsáhle je popsána povodeň, která se do města přivalila navečer 9. května 1582 a způsobila značné škody a oběti na životech. Ještě téhož roku chebský měšťan, básník, dramatik a tiskař Klement Stephani (před 1530–1592) o této události publikoval spis Žalostné a příšerné noviny o neslýchané truchlivé povodni, jak se tohoto roku 1582, 9. května v císařské Karlově Lázni a okolních místech v zemi české udála, na zaručeně pravdivém podkladě sepsaná Klementem Stephanim, měšťanem v Chebu (v německém originálu Erbärmliche vnnd erschröckliche Newe zeitung, der vor vnerhörten jämmerlichen Wassersnoth so sich dises 1582. Jar, den 9. May, in Keyser Carls Bad vnd in den vmbligenden Stetten vnd Flecken, im Land zu Behaim zugetragen, mit gewissem grunde der warheit beschrieben). Stephaniho spisek je jedním z nejstarších tisků o povodni v českých zemích.

O dvaadvacet let později, 13. srpna 1604, v Karlových Varech řádil požár, při kterém téměř celé město lehlo popelem. Ze 102 tehdy stojících domů zůstaly ohněm nepoškozené pouze tři.

Za třicetileté války bylo město několikrát vypleněno švédským vojskem (1640, 1645 a 1646) a v polovině února 1655 bylo město vyplaveno další velkou povodní, která tehdy postihla celé Čechy.

V květnu roku 1759 bylo město postiženo dalším mohutným požárem, který zničil dvě třetiny městské zástavby. To byl poslední velký požár Karlových Varů.

Nadále město trápily povodně na řece Teplé, a to až do konce 19. století. Nejničivější byly dvě, v roce 1821 a 1890. Za povodněmi učinila tečku teprve stavba přehrady v Březové, kterou město iniciovalo po poslední velké povodni v roce 1890. Samotné vodní dílo bylo ale zbudováno až v meziválečném období, v letech 1931–1935, a do plného provozu bylo uvedeno až v roce 1937.

Poslední velký požár Karlových Varů v roce 1759

Mgr. Lukáš Svoboda

Město Karlovy Vary naposledy zachvátil velký požár ve středu dne 23. května roku 1759. Nad domem U tří mouřenínů, který tehdy patřil cínařskému mistrovi Josefu Heilingötterovi, se v jednu hodinu odpoledne objevil černý dým. Záhy z domu vyšlehly velké plameny. Prudký vítr, jenž toho dne vál, roznesl plameny i na ostatní střechy. Požár se dostal i na druhý břeh řeky Teplé, kde vzplály domy okolo Vřídla.

Mezi obyvateli města zavládl zmatek. Měšťané se však brzy vzchopili a začali s ohněm bojovat. Na pomoc jim přispěchali obyvatelé Lokte, kteří přivezli obří stříkačku. Dále při hašení požáru pomáhali lidé z Andělské Hory, Březové, Hůrek, Olšových Vrat a ze Stanovic.

V šest hodin večer byl oheň uhašen.

Při požáru zahynuli čtyři lidé. Shořelo celkem 224 domů, což v té době znamenalo dvě třetiny městské zástavby. Levý břeh řeky Teplé byl poničen od domu Zlatý věnec (dnes polovina domu U dvou čápů – Městská galerie Karlovy Vary na Staré louce) až k Mlýnským lázním (dnes Mlýnská kolonáda). Požár poničil i městskou věž (dnes Zámecká věž), kde shořely věžní hodiny. Na pravém břehu se oheň dostal na objekty v Divadelní ulici, Pražské ulici (dnes Moravská), na Jakubův vrch (dnes Hálkův vrch), ve Vřídelní ulici a také na domy mezi Jánským mostem, Vřídelní lávkou a Řeznickou lávkou (zřejmě dnes Špitální). Ušetřen nezůstal ani kostel sv. Máří Magdaleny, oheň roztavil všechny čtyři kostelní zvony.

Celková škoda po požáru činila 364 tisíc zlatých.

Na obnovu města přispěl i císařský pár, František I. Štěpán Lotrinský a Marie Terezie. Městu poslali finanční dar ve výši jednoho tisíce zlatých. S opravou některých domů se začalo již v listopadu 1759, ale povolení k nové výstavbě bylo vydáno až v květnu 1760. Kostelní věže sv. Máří Magdalény byly zastřešeny sedlovou střechou. Původní cibulovitý tvar věže znovu dostaly až v roce 1861. Za domem Mořská panna (dnes Stará louka 373/6) byl vztyčen barokní sloup, který přestál velký požár města, aby připomínal toto velké neštěstí.

Příčiny vzniku požáru se nikdy nepodařilo úspěšně vypátrat.

Velká povodeň v Karlových Varech v roce 1821

Mgr. Lukáš Svoboda

Lázeňské město v 19. století postihly dvě ničivé povodně. Všeobecně známější je ta druhá, z 24. listopadu 1890, jejíž jedinou obětí se stal tehdejší starosta města Eduard Knoll.

Přitom ta první povodeň, k níž došlo v roce 1821, představovala pro Karlovy Vary rovněž velkou pohromu.

V neděli 9. září 1821 odpoledne začalo vydatně pršet. Nad městem burácely hromy, dokonce padaly i kroupy. Průtrž mračen neustávala, silně pršelo nejen ve městě, ale i podél celého toku řeky Teplé. V sedm hodin večer se hladina řeky vylila z koryta a zaplavila Starou louku a Vřídelní ulici. O dvě hodiny později se silný proud zklidnil, ale v deset hodin večer se přes město přehnala mohutná přívalová vlna rozbouřené vody. Prvotní příčinou této přívalové vlny bylo protržení hráze Sladovnického rybníka (Malzteich) pod městem Teplá. Silný proud následně strhl hráze dalších jedenácti menších rybníků v okolí. Hladina řeky v Karlových Varech díky tomu stoupla téměř až k prvnímu patru městských domů podél řeky a držela se na ní čtyři hodiny.

Historik a archivář Karl Ludwig ve své knize Alt Karlsbad uvádí, že štěstím v neštěstí bylo, že přívalová vlna přišla až po první kulminaci řeky z počátku večera, jinak by povodeň byla mnohem ničivější. I tak povodeň podle Ludwiga značně vyděsila obyvatele i lázeňské hosty.

Dalšího dne, tedy v pondělí 10. září, se řeka vrátila do svého původního koryta a obyvatelé města začali sčítat škody, které velká voda napáchala.

Všechny mosty a lávky přes řeku byly strženy. Na Staré louce velká voda zcela zničila deset butiků, ve Vřídelní ulici v blízkosti dnešní Špitálské lávky (tehdy zvané Fleischerstege) přílivová vlna strhla jeden dům. Mnoho dalších domů bylo značně poškozeno. Poničeny byly celé ulice, ve Vřídelní ulici se do výšky dvou metrů nahromadila dlažba a různé poničené dřevěné konstrukce dveří a okenních rámů.

Povodeň si naštěstí nevyžádala žádné oběti na životech. Celková finanční výše škod po záplavě byla vyčíslena na 224 169 zlatých.

Poslední velká povodeň v Karlových Varech

Mgr. Lukáš Svoboda

Dne 24. listopadu roku 1890 postihla lázeňské město velká povodeň. Několik dní před touto katastrofou vydatně pršelo a některé přítoky řeky Teplé se rozvodnily. Již 23. listopadu se hladina Teplé zvýšila o metr nad běžný stav.

Ti opatrnější z měšťanů předpokládali, že situace se může zhoršit, a začali vyklízet zboží ze svých obchodů a zabezpečovat je proti záplavě. Měli na paměti zaplavení dnešního Divadelního náměstí z 9. srpna téhož roku. Nemohli však vědět, že se k nim blíží daleko větší pohroma než v létě.

Osudného dne v osm hodin ráno stoupla hladina řeky o jeden metr nad normál během čtvrt hodiny. O hodinu později se u Jánského mostu začala řeka vylévat ze svého kamenného koryta. Voda se dostala do ulic Tržiště, Vřídelní a na současné Divadelní náměstí, kde tehdy stál hotel Zlatý štít (Goldener Schild). Hladina rozvodněné řeky však stále stoupala. V jedenáct hodin dopoledne dosáhla výše 4,83 metru nad svůj obvyklý stav.

Silný proud, vyplavené dřevo, nábytek a další předměty narážely do karlovarských domů a tím narušovaly jejich statiku. Pro některé obyvatele města začal boj o život. Členové hasičského, záchranného a policejního sboru zachránili z poškozených domů 69 osob.

Nejprve se částečně zřítil dům č. p. 24 Kaffebaum v dnešní ulici Lázeňská, později proud poničil i stěny domů Goldener Apfel a Schweizer v současné ulici Tržiště (v místech, kde se nacházejí dřevěné obchůdky u Tržní kolonády). Celkově povodeň poškodila 14 mostů, 240 domů a na 400 butiků. Poničen byl městský majetek v hodnotě 300 tisíc zlatých a škoda na soukromém majetku dosáhla výše 1,5 milionu zlatých.

Při této povodni zemřel karlovarský starosta Eduard Knoll (1839–1890). Příčinou jeho skonu však nebylo utonutí, jak by se dalo předpokládat. Knoll nebyl tou dobou jen prvním mužem města, ale také velitelem místních hasičů. Při povodni řídil záchranné práce na Tržišti a když se dozvěděl, že někteří lidé uvízli na střechách butiků na Staré louce, pospíchal jim pomoci přes Zámecký vrch a zadní trakty domů u řeky. Tak se dostal na balkón domu č. p. 346/26 Dva čápi (dnes na tomto místě stojí stejnojmenný dům, v němž se v přízemí nachází Městská galerie). Při záchraně jednoho tonoucího starostu Knolla postihla zástava srdce, které podlehl.

Pohřben byl dne 27. listopadu 1890 na městském hřbitově v Drahovicích. Smutečního obřadu se zúčastnilo velké množství obyvatel města, rozloučit se přišli příslušníci hasičského sboru, městských spolků a také představitelé státních a obecních úřadů.

S obnovou města po povodni se započalo brzy po opadnutí hladiny řeky. Finanční prostředky k rekonstrukci centra Karlových Varů byly zajištěny pomocí dobrovolných darů. Za dva dny se vybralo 25 tisíc zlatých, dne 20. prosince 1890 celková částka sbírky činila 135 303 zlatých. Stát poskytl městu bezúročnou půjčku 500 tisíc zlatých.

Přes počáteční obavy se podařilo město úspěšně opravit a připravit na lázeňskou sezónu roku 1891. Obavy z dalších povodní ale zůstávaly, a to až do roku 1936, kdy byla zprovozněna přehrada na řece Teplé u obce Březová.

Epidemie a nemoci v historii Karlovarského kraje

Mgr. Jan Nedvěd, Mgr. Lukáš Svoboda

Různé nemoci a epidemie v průběhu věků postihovaly lidstvo, obyvatele našeho kraje nevyjímaje. Ve starověku a ve středověku se epidemie běžně nazývaly morem, i když se z dnešního pohledu mohlo jednat o různé nemoci. Původcem pravého moru je bakterie Yersinia pestis, ale pod souhrnným označením mor se ve středověkých a raně novověkých kronikách mohou skrývat i jiné epidemické nemoci, třeba cholera, chřipka, tyfus, smrtící choroba „anglický pot“ (sweating sickness; sudor anglicus) nebo také záškrt.

První zmínky o pravém moru známe z roku 541, kdy se z Etiopie rozšířil do celé Evropy i Asie. V Konstantinopoli za panování císaře Justiniána zemřelo na 40 procent obyvatel města, v samotné Byzantské říši zahynula chorobou asi čtvrtina lidí. Tuto první zaznamenanou pandemii nazýváme Justiniánským morem.

Pandemii moru, známou jako černá smrt, přinesly do Evropy mongolské nájezdy. Od roku 1347 se mor šířil z italských obchodních měst do celé Evropy. Vlny černé smrti se převalily přes Alpy do Bavor, odtud do Pomohaní, Rakouska a Uher a později na sever Evropy. Zatímco první morové vlny z let 1347–1349 ještě nijak dramaticky české země nepostihly, v morových letech 1357–1363 již jejich obyvatelstvo trpělo mnohem více. Zemřít mohla třetina až polovina evropského obyvatelstva. Roku 1395 se projevila jedna z dalších výrazných morových ran ve střední Evropě, na Chebsku vymřelo téměř 30 procent městských domácností, skutečná úmrtnost mohla být patrně ještě vyšší.

Karlovým Varům se velké morové epidemie ve středověku vyhýbaly. Za třicetileté války v zimě 1633–1634 si však tato nemoc v lázeňském městě vyžádala na 100 obětí. V téže době postihla morová rána také Nejdecko. Naplno se rozšířila po celém městě a blízkém okolí. Roznášeli ji polští vojáci, kteří zde byli ubytováni, a obyvatelé Krušnohoří ve strachu opouštěli svá obydlí a hledali záchranu ve starých dolech. Mrtví byli nejdříve pohřbíváni za domy, protože nikdo nebyl schopen je pohřbít na hřbitově. O dva roky později ležely již nepohřbené mrtvoly na dvorech, nenašel se totiž nikdo, kdo by je mohl pohřbít. Tlupy zdivočelých psů požíraly mrtvá těla a také často napadaly a hubily místní obyvatele.

V období let 1350–1650 se morové epidemie v Evropě opakovaly zhruba každé dva roky. Po skončení třicetileté války se výskyt epidemií moru stával méně častým. Nejen že obyvatelé Evropy získávali imunitu, ale zejména se zlepšily hygienické podmínky ve městech.

Předposlední velká morová epidemie v roce 1680, při které zemřelo v Čechách kolem 100 tisíc obyvatel, zasáhla také Krušnohoří. Ustal obchod i cestování, hraniční přechody byly uzavřeny, v důsledku čehož mnozí cestující, tuláci a žebráci umírali přímo na ulicích. Tehdy se začala zavádět první hygienická opatření, městské rady většiny evropských měst vydaly řadu nařízení o čistotě ulic a jejich údržbě. Postup takových opatření byl však pomalý, takže poslední velká vlna moru na sebe nenechala dlouho čekat. V letech 1711–1715 zasáhla většinu Evropy a jen v Čechách zemřelo na nákazu kolem 200 tisíc lidí. Obyvatelé Karlových Varů a jeho lázeňští hosté měli velké štěstí, když se mor lázeňskému městu vyhnul. Na paměť této události nechala hraběnka z Vrtby postavit v roce 1716 morový sloup, jehož autorem byl Jan Osvald Wenda ze Žlutic.

Obecné zásahy do městské hygieny byly tak účinné, že se od r. 1715 v západní a střední Evropě již žádná větší morová epidemie nevyskytla. Objevily se však jiné zhoubné nemoci, které se do té doby vyskytovaly pouze sporadicky. Na nejdeckém panství se roku 1736 rozšířily černé neštovice (pravé neštovice, variola). Této nákaze podlehl také vysoce urozený pan hrabě Adam Ludvík Hartig, jemuž patřily statky ve Stružné, Všeborovicích a Nejdku. V letech 1770–1771 zasáhla Karlovarsko katastrofální neúroda. Za následujícího hladomoru zemřelo hladem a nemocemi na dva tisíce lidí. Po bitvě u Lipska roku 1813 se v kraji soustředily tisíce raněných vojáků a francouzských zajatců, což vyvolalo epidemii a venkov postihl dobytčí mor. Cholera (bakterie Vibrio cholerae) se v okolí Karlových Varů objevila roku 1831. Samotné lázeňské město zůstalo nepostiženo, ale strach z nemoci byl natolik veliký, že měšťané psali udání, v němž osočovali ze šíření nákazy Židy. Z tohoto důvodu byli Židé s povolením trvalého pobytu vypuzeni z města. Roku 1859 za války Rakouska s Itálií klesl odbyt prodeje krušnohorských krajek, lidé ztratili svojí hlavní obživu a mnoho hladem oslabených obyvatel horských měst a vesnic zemřelo na břišní tyfus či úplavici. Bída válečných let 1914–1918 napomohla rozšíření epidemií úplavice, skvrnitého tyfu, pravých neštovic, spály, otoků z podvýživy a na konci války pandemie španělské chřipky.

Španělská chřipka

Mgr. Jan Nedvěd

Známe ji jako španělskou chřipku, influenzu nebo také jako pandemii chřipky z roku 1918. V období od ledna 1918 do prosince 1920 infikovala na 500 milionů lidí, tedy zhruba čtvrtinu tehdejší světové populace. Celkový počet obětí se odhaduje od 17 do 50 milionů, některé odhady uvádějí až 100 milionů mrtvých. To z ní činí jednu z nejsmrtelnějších pandemií v lidské historii.

Kde se vlastně influenza objevila poprvé, není snadné určit. Historické a epidemiologické údaje nejsou dostatečné k tomu, aby bylo možné s jistotou určit geografický původ pandemie. Ve válčících státech, tedy v Německu, ve Francii, ve Velké Británii nebo ve Spojených státech cenzoři usilovali o utajení prudce se šířící nákazy, aby udrželi morálku vojska i civilního obyvatelstva. V neutrálním Španělsku nepůsobila žádná cenzurní omezení, a když vážně chřipkou onemocněl král Alfonso XIII., o jeho onemocnění i uzdravení se dozvěděl celý svět. To vyvolalo dojem, že Španělsko je nejvíce zasažená země a pandemie získala svůj název španělská chřipka.

Většina chřipkových onemocnění ohrožovala na životech velmi mladé nebo velmi staré lidi. Influenza paradoxně zabíjela mladé lidi se silným imunitním systémem ve věku 20 – 40 let. Virus zhoršil příznaky, zvýšil úmrtnost a způsobil přehnanou reakci imunitního systému. Virová infekce nebyla agresivnější než předchozí chřipkové kmeny. Avšak podvýživa, přeplněné lazarety a nemocnice a špatná hygiena podpořily bakteriální superinfekci. Tato superinfekce zabila většinu obětí.

Někteří vědci dokazovali, že epicentrem chřipky mohlo být lazaretní město Étaples na severním pobřeží Francie. Přeplněný tábor s nemocnicemi byl ideálním místem pro šíření respiračního viru. Nemocnice v Étaples léčily tisíce obětí chemických útoků a dalších válečných zranění, vždy zde pobývalo minimálně sto tisíc lidí, a ranění byli každodenně přiváženi z fronty či transportováni dál do zázemí. V táboře byla chována prasata a drůbež k zásobování potravinami. Virus nacházející se u ptáků zmutoval a přenesl se na prasata. Tento virus mohl kolovat v evropských armádách měsíce a snad i roky ještě před vypuknutím pandemie.

Podle cenzurovaného vědeckého pojednání v The Lancet z roku 1917 byl v jistém táboře ve Francii již roku 1916 vylíčen vysoký počet vojáků trpících akutní infekcí dýchacích cest, vysokými teplotami a kašlem. Tyto příznaky se shodují se známkami chřipky z roku 1918. Tábor v Étaples se jeví jako ideální živná půda pro viry chřipky, neboť se zde stýkali mladí vojáci mnoha národů za velice tvrdých podmínek. Influenza zde zatím doutnala pod povrchem do roku 1918, kdy válka přešla do závěrečné fáze. Tehdy se masový pohyb vojáků a uprchlíků postaral o její rozšíření po celé Evropě a vznik pandemie. Další vědecké hypotézy pak předpokládají ohniska viru ve Spojených státech v Kansasu nebo v Číně.

Krušnohoří a Poohří postihla španělská chřipka na podzim roku 1918. Epidemie zde trvala asi dva měsíce a vyžádala si značný počet obětí. V Mariánských Lázních byl k 1. říjnu 1918 epidemií postižen každý desátý občan. V Perninku onemocnělo 500 osob (šestina obyvatel), v Nejdku umíralo denně 8 až 10 osob. Vymíraly doslova celé rodiny, především lidé od 15 do 30 let. V Rybářích u Karlových Varů zemřelo za měsíc 55 lidí. V Sokolově se za jeden den konalo až 14 pohřbů. Onemocnělo i mnoho duchovních. Třeba pražský arcibiskup hrabě Huyn se nakazil při návštěvě Chebu. V Drahovicích u Karlových Varů byla uzavřena pošta, protože všichni pracovníci do jednoho onemocněli. V Chebu, v Sokolově, v Karlových Varech i jinde byla uzavřena kina a vydal se zákaz tanečních zábav, uzavíraly se školy. Vláda se pokoušela čelit epidemii uvolňováním některých lékařů a lékárníků z fronty a dodávkami aspirinu pro potřeby civilistů. Právě otravy aspirinem mohly významně přispět k vyšší úmrtnosti. Epidemie v karlovarském regionu ustoupila na konci října 1918, vnitrozemí Čech postihla v období října a listopadu.

Literatura použitá k textům na této stránce

DOROSCHKIN, Alfred. Kurzgefasste Karlsbader Chronik: Von der Gründung der Stadt bis in die Gegenwart. Karlsbad, Deutsche Tages-Zeitung, 1929.

LUDWIG, Karl. Alt-Karlsbad. Karlsbad, Verlag der Stadtgemeinde, 1920.

MUNZAR, Jan – ONDRÁČEK, Stanislav – KYSUČAN Lubor. Povodně v českých zemích v 16. až 18. století ve světle starých tisků. Knihy a dějiny 22. Praha, Knihovna AVČR, 2015. s. 23–39.