Květná neděle: Na Květnou neděli začínal ve starém „Egerlandsku“ Svatý týden. Byl zván Charwoche, v německy mluvících zemích se tato doba dodnes označuje Karwoche. S významnými dny tohoto cyklu byly vždy spojené lidové zvyky, tradice a pověry. Poslední neděle před Velikonocemi je nazývána Květnou podle zvyku zdobení kostelů květy, které napodobují palmové ratolesti. Těmi byl vítán Ježíš Kristus při svém příjezdu do Jeruzaléma právě v neděli před naplněním se jeho osudu. Palmová ratolest je také starý symbol mučednictví. V našich zeměpisných šířkách nebyly palmy k dispozici, a proto se nahrazovaly jinými rostliny. Tak tomu bylo i zde, v Egerlandu, a nejčastěji byly používány vrbové proutky s tzv. kočičkami, březové proutky, větvičky lísky a další.

Žehnání proutků se odehrávalo v kostele, kam přicházeli členové každého domu či usedlosti. Požehnané ratolesti mají očistnou sílu, magickou moc a chrání před nehodami a nemocemi. Na některých místech kraje se věřilo, že rodiče by jimi měli švihat své děti, aby nebyly líné. Ale i sám dospělý se mohl 3x udeřit přes záda a tím se mu v následujícím roce měly vyhnout bolesti v oblasti kříže.

Chlapci, kteří přinesli proutky z kostela domů, s nimi měli také 3x oběhnout celý dvůr. Zajistili tak ochranu slepicím a holubům před kunou a dravými ptáky. Pokud proutek používal forman, spolu s opratí, zajistil pevné zdraví sobě a svým koním, ale také ochránil vůz před nehodou.

Samotné kočičky chránily také před kašlem, bolestí v krku a celý dům pak před úderem blesku. Bylo dobré umístit je na půdu stavení a do světnice. Tam bylo doporučováno je položit za krucifix a svatý obrázek. Přihnala-li se prudká bouře, bylo dobré vhodit část požehnaných kočiček do kamen a zapálit svíčku-hromničku. Pokud sedlák položil větve kočiček křížem do rohu svého pole, ochránil jej rovněž před úderem blesku.

Ke Květné neděli se pojilo i několik pořekadel. Kdo v tento den vstal poslední, byl prohlášen za tzv. palmového osla. Kdo v tuto neděli upadl, tomu se ostatní posmívali, že střelil tohoto osla. V tento den si také lidé brali na sebe nějaké nové oblečení, ale museli si dát pozor, aby je osel neušpinil.

Onen palmový osel byl prastarým zvykem. V kostelích byly uchovávány dřevěné sošky v podobě oslíka a právě na Květnou neděli vycházel z kostela průvod, který osla protáhl vsí a městem. Na dřevěné soše pak seděl ministrant, který představoval Krista při jeho vjezdu do Jeruzaléma.

Zelený čtvrtek: Na Zelený čtvrtek začíná tichá část velikonočního týdne. Utichají všechny práce a venkovní činnosti, s nimi i nástroje. V kostelích umlknou zvony – podle tradice odlétají do Říma. Znovu se ozvou v noci ze soboty na neděli. Jejich zvuk je nahrazen řehtačkami, které 3x denně oznamují bohoslužbu. V této oblasti byly řehtačky nazývány jako „Ratsch“, jinde to byly „Klappern“, „Schubklappern“, „Schnuren“, „Gratschn“ nebo „Rumpeln“. Chlapci, kteří chodili vesnicemi, při řehtání zpívali: „Wir ratschn, wir ratschen den englischen Gruß, den jeder katolische Christ beten muß.“ V poledne pak: „Wir ratschen, wir ratschen zwölfe.“ Večer následoval popěvek: „Wir ratschen das Gebet des Herrn, gelobt sei Jesus Christus.“

V kostelích byl napodobován zvyk, kdy Ježíš omýval nohy 12 učedníkům. Farář omýval nohy chudým sousedům.

Děti bývaly ve čtvrtek obdarovávány od slepičky, která jim snesla červené vajíčko. Toto vajíčko schovávaly maminky a děti je pak hledaly. S vajíčky se (mimo jejich konzumace) hrály i hry. Jedna z nich byla nazývána „Antippen“. Dvě vajíčka o sebe udeřila a zvítězil ten, komu se nerozbilo. Hra byla mezi místními dětmi známá i jako „Stutzen“, „Anstutzen“, „Tupfen“, „Pecken“ a dalšími názvy. Vítěz klání získal i vajíčko prasklé, to se nazývalo „Brüchling“. Další oblíbenou dětskou zábavou bylo kutálení velikonočních vajíček, tzv. „Oia-rudeln“. Kromě zábav se vařená vajíčka také zavěšovala do stodol, kde měla ochrannou funkci a zajišťovala bohatou úrodu.

Kdo na Zelený čtvrtek jedl čočku, při tom se po zbytek roku držely peníze. Samotný název, Zelený, připomínal barvu, která byla využívána zejména v kuchyni při přípravě pokrmů. Oblíbená byla polévka z prvních jarních bylinek. Často se používal kerblík třebule, popenec obecný, kopřiva, violka vonná nebo jahodník. Něco zeleného mělo přijít také na stůl v poledne coby ozdoba.

Zajímavostí je, že dětem vajíčka přinášela slepička. Velikonoční zajíček byl v oblastech Egerlandu ještě počátkem 20. století prakticky neznámý.

Velký pátek: Tento den si připomínáme ukřižování Ježíše Krista v Jeruzalémě. Ticho všude kolem se ještě umocnilo. Den měl být plný vážného smutku. Znovu byly zakázány jakékoliv činnosti, ale také veškerý hluk a rámus. Rovněž by se nemělo nic prodávat a ani by si člověk neměl nic půjčovat – obojí přinášelo obrovskou smůlu. Dokonce by se neměl ani péct chléb a večer pít mléko.

Důležité činnosti se v lidové tradici odehrávaly ještě před východem slunce. Lidé si vykopali bylinky ze země a celý den je nosili při sobě. Ukazovaly totiž cestu k pokladu. Před úsvitem bylo také dobré si nanosit domů vodu, která (nabraná v tento významný den) měla kouzelný a očistný charakter. Nejlépe působila voda nabraná tam, kde „vše plyne“, tedy z nějakého potůčku či řeky. Ještě silnější účinek měla ta, která byla nabrána pod mostem.

Lidé navštěvovali kostel, kde zapalovali svíčky. Těmi se pak osvěcoval tzv. Boží hrob. Rovněž se konala různá procesí, a to odpoledne (Chebsko) či kolem půlnoci v noci na sobotu.

Podle pranostik bude suché léto, pokud na Velký pátek prší.

Bílá sobota: V naší oblasti známa jako Charsamstag, tedy Velikonoční sobota. S tímto dnem byla spojena celá řada rituálů a pověr. Před kostelem se žehnaly oheň a voda. Oba dva živly měly silný očistný charakter. Sobotním ohněm byly spalovány proutky kočiček. Popel se poté sypal na pole, kde měl ochranný účinek a zajišťoval bohatou úrodu. Uhlíky z ohně, ve kterém byly kočičky spáleny, si lidé brali domů a ještě horké je dávali do kamen – získali tak „nové světlo“ nebo „svaté světlo“. Někde se také označovalo jako „Jidášův oheň“. Mimo to uhlíky chránily celé stavení před vyhořením a ve sklepě prý dokonce chránily před ropuchami a jinou škodlivou „havětí“. V Žalmanově na Žluticku pomáhalo uchránit dům od požáru to, když se všechny rohy vykropily požehnanou vodou.

O Bílé sobotě by se nemělo zapomínat ani na dobytek. Ten se měl rovněž pokropit vodou, aby i nadále zůstal zdravý.

Děvčata se v sobotu omývala vodou, aby zůstala i nadále krásná. Muži se omýváním obličeje chránili proti očním chorobám. Důležité bylo (u žen i mužů) oschnout na slunci a vzduchu. I během soboty chodili hrkači, kteří nahrazovali zvony a někde dostávali za svou snahu odměnu. Vodou se také mohly oblévat včelí úly, což mělo zajistit hojnost medu, doslova měly úly díky tomu ztěžknout.

V sobotu se z Říma vrací zvony, kde jim požehnal papež za to, jak celý rok věrně sloužily církvi a všem křesťanům. Během jejich obnoveného vyzvánění se odehrávají další důležité magické rituály.

Časté bylo také trhání mladých plodin na poli, které se pak vkládaly jako ochrana do postele a zvířectvu do podestýlky. Na Karlovarsku a Doupovsku prováděly ochranný rituál hospodyně. Zatímco v kostele zvonily zvony, ženy bouchaly poleny do prahu domu a odříkávaly: „Alles naus – Ratt und Maus.“

Dodnes oblíbeným zvykem v německých zemích je tzv. velikonoční střílení z hmoždířů a pušek. To zajišťovaly střelecké spolky a váleční vysloužilci.

Velikonoční neděle: Nejdůležitější a hlavní den nejen Velikonoc, ale i celého liturgického roku. Je prolomeno velikonoční mlčení a probíhají další rituály.

Na mnoha místech bylo salvou z pušek přivítán východ slunce. Střílelo se i nad mladým obilím kvůli bohaté úrodě.

Zajímavá pověra říkala, že slunce po svém východu plive na celý svět jed. Proto bylo důležité se ochránit vodou nabranou před úsvitem. Podobně jako na Velký pátek měla největší moc ta voda, kterou si člověk nabral pod mostem z řeky či potoka.

Když se otec rodiny vrátil v neděli z kostela, dostával od svých dětí vařená a nebarvená vajíčka. Ta měl sníst i se skořápkami a celý rok se mu tak vyhýbala bolest v krku. V Louce u Bečova nad Teplou byl zvyk budit tatínka lechtáním nohou.

V noci z neděle na pondělí už se často chodilo na koledu s pomlázkou. Mládenci dostávali od svých dívek červená vajíčka. Výslužky si pak skupiny mladíků rozdělovaly v hospodě za notného popíjení piva a při muzice. Tu obstarávaly flašinety, housle nebo tahací harmonika. Poté, značně posíleni pivem, táhli mladí muži domů, zastavili se u každého stavení a zazpívali „serenádu“.

Velikonoční pondělí: Děti a mládenci chodili na koledu s vrbovými pomlázkami. Často chodili mladíci ke svým dívkám a ranami pomlázkou je nutili vstávat z postele.

Jako odměna bylo nejčastěji vajíčko, opět obarvené načerveno. Na mnoha vesnicích dostávali výslužku zejména malí kluci, kteří chodili v uplynulém týdnu s hrkačkami a nahrazovali kostelní zvony. Při koledě byly odříkávány nejrůznější říkanky.

Na Žluticku chodívaly děti s dohromady spletenou pomlázkou, což přinášelo štěstí.

Se získanými vajíčky se pak hrály podobné hry jako na Zelený čtvrtek.

Zajímavou tradicí bylo chodit na koledu zejména ke svému kmotrovi a kmotře. Za svou snahu dostávaly děti vajíčka, perník, pečivo, dívky i kávu. Časté bylo podarování naopak kmotrů a kmoter tzv. „kmotrovským kruhem“, což bylo pečivo ve tvaru kruhu.

V pondělí odpoledne pak lidé chodili na procházky, za příbuznými či do hospody. Těmto pochůzkám se říkalo „jít do Emauz“.

Velikonoční středa: Na některých místech se chodilo i o dva dny později, tedy ve středu. V tento den byly dívky vypláceny pro změnu březovými metlami. Těm se říkalo „Gertl“, jinde „Schmicke“. Celému středečnímu zvyku pak „Schmackostern“.

Bílá neděle: Tak byla označována neděle následující po Velikonocích. Tímto dnem velikonoční doba definitivně končila. V tento den často chodily 10leté děti poprvé ke svatému přijímání. Na mnoha místech hospodář obdaroval všechny členy statku mlékem a žemlí.

Pranostika říká, že pokud prší před Velikonocemi nebo i na Bílou neděli, pak bude mnoho deště až do Letnic.

Název Bílé neděle je pravděpodobně odvozen o bílého roucha, které nosili nově pokřtění členové církve po celých 8 dní (přijímáni jsou na Bílou sobotu). V českých jazykových oblastech se tomuto dni také říkalo „Provoda“. Proto české děti říkají: „Hody, hody, do provody“ a žádají tak o bohatou výslužku a měly tak hody až do provody, tedy do této Bílé neděle.

Bc. Marcel Paška