Karlovarské cínařství bylo v 18. století nesporně jedním z nejpozoruhodnějších řemesel Čech, stalo se pojmem. Jeho mimořádně vysokou úroveň dokládá mnoho dobových svědectví. Všechna se shodují v chvále širokého sortimentu, umělecké úrovně zpracování a materiálové kvality karlovarského cínového zboží.
Základním předpokladem úspěšnosti cínařského řemesla byla kromě invence a fortelu jeho mistrů kvalitní cínová surovina a zejména rozmanitost a úroveň provedení odlévacích forem. Karlovarští cínaři si je opatřovali a kopírovali ponejvíce z Augsburgu, Regensburgu a Norimberka. Mnoho výtečných originálních vzorů a forem kuchyňského nádobí však vzešlo také z hlav a rukou karlovarských cínařských mistrů. Prvotřídní jemný cín kupovali z blízkého Horního Slavkova a někdy také z lesních cínových dolů v regionu Horní Blatné a Hřebečné v Krušných horách.
Řemeslného a uměleckého vrcholu dosáhlo karlovarské cínařství ve 2. polovině 18. století, zejména pak v období výtvarného stylu rokoka. Už na sklonku téhož století však započal jeho pozvolný úpadek. Hospodářský soumrak kdysi slavného řemesla v neméně slavném lázeňském městě pak nastal kolem roku 1830. V té době nemohlo karlovarské cínařství už trvale konkurovat rychle se rozvíjejícímu regionálnímu porcelánovému průmyslu. Budiž připomenuto, že v roce 1792 byla v Horním Slavkově nedaleko Karlových Varů založena první porcelánka v Čechách. Roku 1820 pracovalo kolem Karlových Varů již 12 manufaktur na výrobu porcelánu. V roce 1832 se karlovarský cínařský cech sloučil s cechem mosazníků a ztratil svůj někdejší význam, jaký měl v 18. století. Na základě dvorního dekretu z 29. srpna 1837 a v rámci všeobecně nového uspořádání řemesel a průmyslu v Rakousko-Uhersku byl cech cínařů v Karlových Varech oficiálně zrušen. Ale již 20. listopadu 1837 zde bylo založeno náhradní profesní a zájmové sdružení, tzv. Karlovarský občanský spolek cínařů. K jeho členům patřilo 23 cínařských mistrů, z nichž mnozí ovšem svou živnost již neprovozovali.
Dr. S. Burachovič