CZ | DE | EN

Vražda na tyranu není zločinem

Nedávno je tomu, co zemřel jeden z nejslavnějších představitelů třetího odboje, Milan Paumer. Ten, na rozdíl od bratří Mašínů, s kterými utvořil odbojovou skupinu, přišel z emigrace zpět do Čech, aby zde slovem bojoval nejen proti komunismu, ale také proti hlouposti a zaslepené umanutosti některých svých krajanů. Shodou okolností přednášel Milan Paumer na konci loňského roku ve Zlatém klíči, v muzeu, které se po léta nazývalo Muzeem Karla Marxe, v budově, jež sloužila kromě jiného k propagaci i agitaci komunistické moci. Až téměř symbolicky zakončilo jeho svědectví působnost muzea v budově v Lázeňské ulici.

V souvislosti s jeho úmrtím se rozvinula v poslední době diskuze o legitimitě protikomunistického, třetího odboje. Dokonce premiér i někteří vládní představitelé hovoří o nutnosti přijmout zákon o protikomunistickém odboji, což by mohlo změnit pohled na komunistickou minulost – kupříkladu tuzemské učebnice dějepisu se o třetím odboji příliš nezmiňují, popřípadě jej označují za „kontroverzní“. Problémem také zůstává jistá zamlženost, historici ani přesně neznají přesné počty odbojářů ani souvislosti jejich boje, k tomu není zdokumentován komunistický teror namířený proti třetímu odboji. Donedávna totiž nebyly přístupné archivy a pamětníci se dodnes obávají vyprávět s ohledem na eventuální negativní reakce části veřejnosti. Česká společnost se v chápání protikomunistického odboje značně polarizuje. Na jedné straně to jsou ti, kteří se o působení lidí jako jsou Mašínové a Paumer vyjadřují pejorativně, protože zabili několik lidí ve službách totalitního režimu. Často slova o vraždách rezonují a jsou vyjadřována na politické úrovni ze strany komunistů a sociální demokracie. Na straně druhé se jedná o snahu zrovnoprávnit protikomunistický odboj s protinacistickým a jeho účastníky ocenit nejen pamětní medailí, ale i třeba právem na přijetí do domovů pro válečné veterány či sociálními a zdravotními kompenzacemi.

Jsem přesvědčen, že většina současné společnosti se dokáže shodnout na konsensu ohledně svobody, demokracie a lidských práv. Pohledy na minulost ne tak dávnou se zákonitě liší, nikdy nebudou stejné. Je ovšem nutné, aby se naše názory vzájemně doplňovaly a respektovaly. A k tomu přistupuje ještě jedna, snad nejdůležitější okolnost, kterou je vzdělání a s tím související znalost historie. Bez její znalosti přeci nemůže kdekdo vyslovovat soudy nad závažnými historickými událostmi, jakými byl ať už odboj protinacistický, tak protikomunistický. Nacismus a komunismus se ve svých důsledcích příliš neliší. Obě ideologie po sobě zanechaly hromady mrtvých lidí, shodou okolností těch, kteří stáli o svobodu a demokracii. To ostatně dokládá fakt, že většina těch, kteří přežili nacistické lágry a perzekuce, se po válce opět ocitla v žalářích a lágrech. Odboj proti nacismu se v českých zemích projevoval podobně jako ten proti komunismu, i když ve větším měřítku; jedním z důvodů byl i aspekt nacionální – nacismus představoval Německo. Odboj proti komunismu, prezentovaný naopak krajany Čechy a Slováky, tak nutně narážel a stále se konfrontuje s otázkou, co bylo „vhodné“ a „nevhodné“ ve vztahu k příslušníkům vlastního národa ve službách totalitní moci. Otázka (ne)vhodnosti však není na místě. Komunisté od nacistů přebírali nejen modely koncentračních táborů, ale také výslechové metody i s mučením, jež dokázali se sovětskými soudruhy náležitě zdokonalovat. Jsou známy mnohé případy surového zacházení československých bezpečnostních složek vůči vězňům, většinou představitelům demokratických proudů a příslušníkům intelektuální nekomunistické elity národa, která přežila běsnění nacistů, aby pak skončila v komunistických lágrech. Brutalita věznitelů často překračovala i lágrové zkušenosti z doby války. Ve světle těchto skutečností se ozbrojený odpor vůči totalitní zvůli jeví více než legitimní. Proto je na místě, aby byl výše zmiňovaný zákon přijat. Má smysl, aby se na lidi, jako byl Milan Paumer a další, nezapomnělo, naopak, aby se na ně vzpomínalo s úctou jako na bojovníky za svobodu. Přeci se nemůžeme distancovat od nedávné minulosti, dělat za ní „tlusté čáry“ a tvrdit, že boj proti totalitě se zbraní v ruce je pouhým „vražděním“. Češi a Slováci prošli během dvacátého století mnohými osudovými peripetiemi a ne vždy se ctí. Proto se nebraňme hrdinství těch několika odvážných, kteří za ideály demokracie a svobody neváhali dát v sázku vlastní život. Pokud parlament a senát přijme zmiňovaný zákon, bude to znamenat nejen uznání legitimity třetího odboje, ale především signál, že si bojovníků za svobodu vážíme a bereme si je za vzor, stejně jako bojovníky proti fašismu. Vždyť slovy J. J. Rousseaua  „vražda na tyranu není zločinem“.

Mgr.Jan Nedvěd

 

 

vítězství.JPG

útěk bratří Mašínů a M.Paumera.jpg

Krajské muzeum Karlovarského kraje
Muzeum Karlovy Vary letos slaví
150 let od založení.


Muzeum Karlovy Vary
příspěvková organizace
Karlovarského kraje
IČ: 72053810
Datová schránka: IDDS:nyws35c
sekretariat@kvmuz.cz
Admin