CZ | DE | EN

„Staré dobré časy“ a imperialismus

Devatenáctý věk se obecně považoval za století pokroku. Vrcholu dosáhl vědecko-technický vývoj a válka již nebyla v povědomí většiny evropských obyvatel. Pokrok jako emancipace člověka se projevoval ve všech oblastech, ale neměl nic společného s ekonomickým pokrokem buržoazie, která byla připravena všechno obětovat „nadlidským zákonům dějin“. Pohledu dnešního člověka se vtírá idea harmonie, ztělesněná literárními a filmovými idealizacemi a pokřiveními. Stále patrná je jistá nostalgie po stabilitě, tedy po „zlatém věku bezpečí“. I české země zažívaly konjunkturu, Karlovy Vary procházely svým „zlatým věkem“. Pokud se však zahledíme pozorněji, veškerá konjunktura a lesk v sobě skrývaly rozklad a zmar nadcházejících událostí. Stabilita zastaralých struktur se rozpadala; tehdejší vlády si uvědomovaly, že politicky organizovaná společnost je ničena zevnitř, že žijí na dluh a jejich země podléhají rozkladu. Vskutku se koncem 19. století věřilo, že imperialismus je lék na všechny tyto potíže a konflikty. Obchod a ekonomika zapletly všechny státy do světové politiky. Hlavní politickou ideou západního imperialismu je expanze (neustálé rozšiřování výroby a hospodářských transakcí). Jenže expanze není prostředkem, stává se cílem (expanze pro expanzi) – základním zákonem kapitalismu je neustálý hospodářský růst. Když se nakumulovaný kapitál uvnitř jednotlivých států nedal dále rozmnožovat, počala vládnoucí třída kapitalistické výroby prosazovat expanzi jako konečný cíl zahraniční politiky. Nadbytečné peníze se začaly vyvážet. Expanzi peněz následovala expanze moci. Vznikl proces nikdy nekončící akumulace moci nutné k ochraně nikdy nekončící akumulace kapitálu. Cecil Rhodes, imperialistický britský obchodník, prohlásil: „Anektoval bych i planety, kdybych mohl“, a mimoděk tím vyjádřil na jedné straně hybný princip této epochy a zároveň jeho nesmyslnost. Tento proces byl fatálně limitován lidským osudem a mezemi danými zeměkoulí a nebylo možné jej zastavit či stabilizovat. Proto poté, co dosáhl mezí, vyústil do ničivých katastrof. Jakýkoliv společenský systém založený na vlastnictví tak směřuje ke konečnému zničení veškerého vlastnictví. Filosofii moci převzaly elity, které se ztotožnily s tím, že uhasit žízeň po moci lze pouze ničením. Tak se objevil na evropské scéně nihilismus, jež nahradil ideu pokroku a ekonomických zákonů, nihilismus, který nadšeně zvěstoval osudovou zkázu.
Ve střední a východní Evropě se v 19. století objevil imperialismus formovaný pan-hnutími, tedy pangermanismem a panslavismem. Lišil se od západní odrůdy důrazem na „rozšířené kmenové vědomí“, jež údajně spojuje lidi stejného etnického původu, ať žijí kdekoliv. Kmenový systém vychází z pseudomystických prvků, jež hodlá v budoucnu uskutečnit. Cílem byla germanizace střední Evropy nebo rusifikace východní a jižní Evropy. Pan-hnutí vzývala minulost „Svaté Rusi“ a „Svaté říše římské“, čímž vyvolávala různé pověrečné představy, kterých se později chopili bolševici a nacisté. Kontinentální imperialismus reprezentovali učitelé a státní úředníci. Ti organizovali lůzu s využitím rasových (antisemitských) pojmů. Nenávist k Židům zde poprvé propukla jako důsledek svérázné ideologie bez ohledu na aktuální politické, ekonomické či společenské zkušenosti s židovským národem. Kmenový nacionalismus hlásá, že jeho národ je „obklopen nepřáteli“, „sám proti všem“, prohlašuje svůj národ za jedinečný, zcela odlišný od ostatních, nebo také za Bohem vyvolený. Na rozdíl od západního imperialismu, jeho relativní nadřazenosti a „břemena bílého muže“, si pan-hnutí nárokovala vyvolenost a božský původ vlastního národa. Panslavisté hlásali, že jedinec má nárok na vyvolenost jen potud, pokud patří k vyvolenému národu. Odtud je již jen krůček ke změně národa v uniformní masu. Jedním z faktorů přitažlivosti pan-hnutí bylo pohrdání liberálním individualismem, důstojností člověka a ideou humanity – ta předpokládá, že lidé nesou odpovědnost za zločiny spáchané lidmi, tedy všemi národy. Kmenový nacionalismus a rasismus se staly východiskem ze společné lidské odpovědnosti. Systém vlády v carském Rusku a v Rakousku-Uhersku se staly živnou půdou pro pan-hnutí. Dualistická monarchie zvládala své národy tím, že jim dala jen tolik svobody, aby mohly utiskovat národy jiné. Podporovala systémovou mašinerii pomocí národnostních antagonismů a vykořisťovaní Čechů Němci, Slováků Maďary nebo Rusínů Poláky. Rakouská vláda byla natolik slabá, že pan-hnutí profitovala z revolučního neklidu. Místo aby Rakousko-Uhersko mírnilo odstředivé národní tendence, dařilo se mu vyvolávat komplexy nadřazenosti a neloajálnost.
Závěrem zbývá dodat, že doba před 1. světovou válkou bývá označována jako „staré dobré časy“ neprávem. Právě tehdy se rodily a formovaly procesy, které vyvrcholily dvěma nejničivějšími válkami v dějinách a továrnami na smrt. I „zlatý věk“ Karlových Varů zmizel v nenávratnu po převratných událostech a lázeňské město se muselo vyrovnat nejen s deficitem příjmů, ale i s příslušností k Československé republice.

Blíže k tématu viz: Hannah Arendtová: Původ totalitarismu I – III nebo Thomas Hobbes - Leviathan

Mgr. Jan Nedvěd

Cecil Rhodes jako britský rhódský kolos nad Afrikou.jpg

Císař Franz Josef I. v Karlových Varech, srpen 1904.jpg

Hannah Arendt.jpg

Thomas Hobbes - Leviathan.jpg

Krajské muzeum Karlovarského kraje
Muzeum Karlovy Vary letos slaví
150 let od založení.


Muzeum Karlovy Vary
příspěvková organizace
Karlovarského kraje
IČ: 72053810
Datová schránka: IDDS:nyws35c
sekretariat@kvmuz.cz
Admin