CZ | DE | EN

O divokém odsunu Němců (květen – září 1945)

S koncem druhé světové války se osud Němců v ČSR naplnil. Vyhánění, vyvlastňování, krutosti a další diskriminace se ospravedlňovaly jejich podílem na rozbití republiky a na rozpoutání okupačního teroru. V československé veřejnosti rezonovaly názory o kolektivní vině a potřebě jejího odčinění. Zásadní úlohu sehrál prezident Edvard Beneš, jenž ve veřejných projevech v květnu a červnu roku 1945 o kolektivní vině československých Němců hovořil. Země středovýchodní Evropy včetně ČSR prohlásily Němce za osoby nepřátelské nebo státně nespolehlivé a na základě etnických kritérií umožnily různé formy perzekuce, zejména v podobě mimosoudních represí.

V ČSR se protiněmecký nacionalismus a touha po odplatě dočkaly podpory nejen od oficiálních míst, ale byly také živeny svědectvím přeživších koncentračních táborů nebo německými krutostmi v posledních týdnech války. Mnozí politici a intelektuálové povzbuzovali svými projevy protiněmecké vášně, nacionalismus se stal součástí ideologie národní revoluce. Radikální řešení německé otázky požadovaly všechny politické strany. V českých zemích se na konci války ocitalo na tři a půl milionu Němců, včetně říšských a uprchlíků z východních německých oblastí. Již v květnu začala pohraniční území obsazovat armáda spolu s revolučními gardami s úkolem očistit pohraničí od živlů Československu nepřátelských. Říšští Němci a němečtí uprchlíci byli nuceni odejít ihned. V rámci tzv. divokého odsunu se vyhánění odehrávalo ve značném spěchu, odsouvaní museli během několika hodin sbalit své věci (do 35 kg), potraviny a peníze (100–300 RM). Němečtí obyvatelé, většinou ženy, děti a starší osoby, museli čelit šikaně a hrozbě smrti, často v důsledku namáhavé cesty, nemocí, nehod či násilí. Mnoho Němců volilo sebevraždu. Je nasnadě, že tato situace nahrávala agresivním a ziskuchtivým jedincům, kteří těžili z masového vysídlování. Perzekuce Němců vytvářela mnohé příležitosti nejen pro mstu, ale také pro sociálně, morálně nebo kulturně vykořeněná individua, pro násilníky, zlatokopy, kariéristy či psychopaty. Týrání, vraždy a krádeže byly na denním pořádku. Tehdy také započala nejedna kariéra, která se později rozvíjela v komunistických sekretariátech.

Násilnosti, krádeže a vraždy se v květnu a červnu odehrávaly také v našem regionu. Koncem května 1945 došlo k mučení a popravám v Doupově, kde byli v budově gymnázia soustředěni místní Němci. Ve sklepení gymnázia dle očitých svědectví zahynulo na 40 osob, potvrzených je 22, včetně ředitele školy a osob z profesorského sboru. V Tocově u Kadaně došlo koncem května k incidentu, kdy byl zastřelen jeden příslušník kadaňské dobrovolné policie a druhý zraněn. Počátkem června zorganizovalo kadaňské velitelství trestnou výpravu do Tocova, kde zastřelili 21 mužů, celkem si represálie vyžádaly přes 30 obětí. V červnu bylo v Krásné Lípě u Nejdku po krutých výsleších zastřeleno 10 osob, u Podbořan bylo pohřbeno 68 postřílených Němců, v Ostrově ve stejném období nelidsky umučili 7 Němců nebo v Jáchymově byl bez soudu veřejně pověšen majitel pily za údajné skrývání zbraní – jeho mrtvolu odstranili až na příkaz Američanů. Tyto zločiny nebyly nikdy řádně vyšetřeny. Podobných excesů se odehrávalo dost ve všech pohraničních regionech i ve vnitrozemí, dotčeny jimi byly desetitisíce Němců, ať už vinných, tak nevinných. Dnes jsou nejznámějšími násilnými případy pochod z Brna, masové popravy v Postoloprtech nebo ústecké události.

V pohraničí začala posléze vznikat internační centra, do nichž se přemísťovaly celé obce či městské čtvrti, často do nich museli i antifašisté nebo ti, kteří přežili koncentrační tábory. Spojenci však spatřovali ve vyhánění a v zacházení s německým obyvatelstvem porušování mezinárodního práva a tlačili na československé orgány, aby vyhánění učinily přítrž. Američané a Sověti nechtěli přijímat vyhnance s odkazem na neutěšenou ekonomickou a sociální situaci v Německu a upozorňovali na nutnost dohody na připravované konferenci spojenců v Postupimi. Kritika však směřovala nejen na předem neschválené vyhánění, ale především na jeho průvodní jevy – násilí, nelidskost a zvůli. Proto i XII. článek tří spojeneckých vlád na konferenci v Postupimi stanovil, že německé obyvatelstvo nebo jeho složky, které zůstávají v Polsku, Československu a v Maďarsku, bude třeba odsunout do Německa. Jsou zajedno v tom, že jakýkoli odsun musí byt prováděn spořádaně a lidsky. Spojenci zároveň žádali, aby vlády zmíněných zemí zatím zastavily další vyhošťování, dokud zúčastněné vlády neprozkoumají zprávy svých zástupců v Kontrolní radě. Postupimská konference tedy nerozhodla o odsunu Němců a Maďarů z ČSR, vyhánění a odsun již československé úřady a instituce praktikovaly bezprostředně po válce. Celkem se tzv. divoký odsun týkal zhruba půl milionu Němců v Československu. Organizovaný odsun byl určen až na rok 1946, aby se vyšlo vstříc spojencům, kteří museli ve válkou zničeném Německu připravit podmínky pro přijetí milionů vyhnanců. Přesto vyhánění nelegálně pokračovalo až do září, kdy se využívalo skulin na hranicích se sovětskou okupační zónou, v našem kraji především mezi Kraslicemi a Božím Darem.

Mgr. Jan Nedvěd

Archiv

Plánek tocovského hřbitova s masovým hrobem. Repro z knihy Dokumente zur Austreibung der Sudetendeutshen.jpg

Představitelé čs. moci v internačním táboře pro německé obyvatelstvo, Bochov 1946.jpg

Doupov před rokem 1945.jpg

Jáchymovská vyhláška z roku 1945.jpg

Českoslovenští vojáci u obchodní akademie, květen 1945.jpg

Revoluční gardy v Nejdku, květen 1945. Archiv Muzea Karlovy Vary.JPG

Instagram
Facebook
Twitter


Muzeum Karlovy Vary
příspěvková organizace
Karlovarského kraje
IČ: 72053810
IDDS:nyws35c
sekretariat@kvmuz.cz
Admin