100 let od vypuknutí Velké války

Stoleté výročí vypuknutí Velké války a jejího průběhu bude zasahovat do práce nejen historiků ještě zřejmě dlouho. Proto je namístě si stále připomínat stav a události tehdejší doby, souvislosti složitých mezinárodních vztahů, roli různých center rozhodování, vlivných frakcí, ideologií, především pak nacionalismu, imperialismu a šovinismu. Předválečná Evropa nebyla místem stability, poklidu a smíru, řevnivost dokazovaly nejen dva vojenské bloky, Dohoda a Trojspolek, ale i události počátku 20. století. Zahraniční politika velmocí, ale i států, které se mezi ně neřadily, se snažila o získávání dočasných výhod, legitimizaci imperiálních ambicí nebo o posílení národní hrdosti. Velmoci si koncem 19. století rozdělily koloniální světové panství, což nelibě neslo zejména vilémovské Německo. Rozpory na kontinentě se nesly v duchu střetu pan-nacionalistických hnutí a boje mezi Germány a Slovany. Francie ztratila Alsasko-Lotrinsko v prusko-francouzské válce, což znemožnilo normalizovat vztahy mezi Němci a Francouzi po dlouhá desetiletí. Rozpadající se osmanská říše se také stávala předmětem zájmu mnoha zemí. V souvislosti s úžinami Bospor a Dardanely se zajímalo carské Rusko o přístup ke Středozemnímu moři, nárokovalo si také získání Istanbulu coby místa spjatého s ortodoxní církví, za jejíhož ochránce se Rusko dodnes považuje. Balkánské národy se již od první poloviny 19. století emancipovaly a osvobozovaly z tureckého područí, stále také živily naděje na rozdělení tureckých držav. Jejich ambice se začaly naplňovat poté, co Itálie ukořistila na osmanské říši část Tripolisu. Ve dvou balkánských válkách, kdy se v první spojily proti Turecku a v druhé proti bývalému spojenci, Bulharsku, se zrodilo úsloví o „balkánském sudu s prachem“. V Bělehradu v létě 1903 zavraždili srbští důstojníci krále Alexandra, jeho ženu a premiéra. Masakr spustil srbské nacionalistické snahy o „Velké Srbsko“ založeném na etnicitě. Ze Srbska se stal významný hráč, který křížil zájmy nejen Osmanům, ale také mocenským snahám Rakouska-Uherska. Zejména území Bosny a Hercegoviny představovalo horkou půdu. Roku 1878 se toto území propadalo do chaosu protitureckých povstání. Situaci vyřešil Berlínský kongres, na kterém se dohodla okupace země rakousko-uherským vojskem a vznik protektorátu. Země zůstala formálně podřízena tureckému sultánovi, rakouský mandát měl být pouze dočasný. Ovšem protektorát skončil roku 1908, kdy Rakousko-Uhersko oblast anektovalo. Vznikla tím vážná krize, jež hrozila válkou. Srbsko mobilizovalo, Rusko a Osmanská říše protestovaly. V Bosně vznikla ústava a parlament, objevily se chorvatské, srbské a muslimské politické strany. Začala narůstat protirakouská propaganda, obzvlášť mezi radikální mládeží, podporované Srbskem. Srbové stupňovali své aktivity, založili tajnou organizaci Narodna odbrana, která chtěla sjednocení všech území obývaných Srby. Organizace Černá ruka (zal. 1911; také Sjednocení nebo smrt), měla za hlavní cíl vytvoření Velkého Srbska, školila špiony a sabotéry, jež posléze vysílala do Bosny. Velel jí srbský plukovník Dimitrijević, známý jako Apis (Včela), specialista na terorismus, který již roku 1911 organizoval atentát na císaře Franze Josefa. Mezi členy Černé ruky patřili významní vojenští nebo vládní činitelé Srbska, podporovaní i korunním princem Alexandrem. Zjevně na příkaz samotného Apise vyslala skupinu atentátníků do Bosny s cílem zavraždit Franze Ferdinanda. Patrně předpokládali, že jejich komplot může vést k válce s Rakouskem, ale že by mohl podnítit světový konflikt, v které Srbsko téměř zahynulo, jistě předvídat nedokázali. Když se srbský premiér Pašić dozvěděl o Apisově komplotu, poručil mu zastavit akci. Apis chystaný atentát neochotně odvolal, ovšem atentátníci mezitím dosáhli Sarajeva. Přestože příkaz k odvolání akce přišel celé dva týdny před arcivévodovým příjezdem, Princip a jeho kumpáni se potulovali po Sarajevu celý měsíc a nikdo je o odvolání atentátu nezpravil. Po smrti následníka trůnu a jeho ženy se veškerá vina za atentát svalila na Srbsko. Rakousko-uherská vláda požádala o vydání Apise a jeho kolegů, kteří měli být souzeni u vídeňského soudu. Srbský premiér to odmítl se slovy, že „nemůže předat tyto tři muže, jelikož by to bylo v rozporu se srbskou ústavou a srbským trestním právem“. O tři dny později vyhlásilo Rakousko Srbsku válku. Apis byl roku 1917 v soluňském procesu obviněn z velezrady a zastřelen. G. Princip, vězněný v terezínské pevnosti na samotce a v řetězech, nakonec podlehl koncem války tuberkulóze.

Mgr. Jan Nedvěd

foto: archiv muzea

Dragutin Dimitrijević - Apis.jpg

Gavrillo Princip v Terezíně.jpg

Květnový převrat r. 1903.jpg

Pečeť Černé ruky.gif

Sarajevský proces s atentátníky.jpg

6   2

2017

sledujte novinky z rekonstrukce

..o dění vám přinášímě průběžné informace, otevření muzea v KVse kvapem blíží..

1   1

2017

NOVÝ ROK 2017

Všem našim příznivcům přejeme krásný nový rok a těšíme se na příští setkání s vámi na našich akcích a také v nové expozici, kterou budeme již brzy otvírat.

 

 

30   11

2016

otvírací doba v lednu

Jak budeme mít otevřeno, čtete v záložce PROBÍHAJÍCÍ.