CZ | DE | EN

Příčiny druhé světové války

První světová válka vlastně neskončila příměřím 11. listopadu 1918, ani následujícího roku po uzavření mírové smlouvy ve Versailles. Jak vítězné mocnosti, tak především poražené země nebyly spokojeny s meziválečným stavem. "...jelikož nikdo není spokojený, dává mi to naději, že jsme vytvořili spravedlivý mír; všechno je to však v božích rukou," řekl své ženě americký president Woodrow Wilson, když v červnu 1919 opouštěl Paříž.

Poražené státy – Německo, Maďarsko, Sovětský svaz, Turecko nebo Bulharsko – ztratily rozsáhlá území. Uzavřený mír nepovažovaly tyto státy za spravedlivý. Pokoření, jež zažívaly, vyvolávalo nacionalistické vášně a upravovalo cestu gangům profesionálních revolucionářů, temným utopickým vizionářům, antidemokratům s totalitními recepty, populistům a militaristům. Mnohé země a národy z vítězného tábora Dohody také cítily křivdu. Japonské císařství se cítilo poníženo přezíravým postojem Západu, Itálie se bouřila zklamáním z chabých územních zisků. V obou zemích se v meziválečných letech zrodily diktatury, fašistická v Itálii a militaristická v Japonsku.

Všechny země Evropy současně cítily hrozbu ruské bolševické revoluce a jejích světovládných plánů. Sovětské tajné služby v meziválečném období zaznamenaly řadu pozoruhodných výsledků, dokázaly se infiltrovat v mnohých západních zemích, zejména ve Velké Británii a USA, využívajíce k tomu místních komunistů a idealistů. Německo a sovětské Rusko, coby vyvrženci Evropy, se začaly sbližovat a objevily možnosti vzájemně prospěšné spolupráce. Německo se od nástupu nacistů k moci roku 1933 vzdalovalo mílovými kroky od nastoleného mírového systému, zbrojilo a zkoušelo, kam až lze zajít. Na jaře 1936 obsadili Němci demilitarizované Porýní, evropské mocnosti proti tomuto aktu nepodnikly zhola nic. Když na jaře 1938 německá Třetí říše anšlusem připojila Rakousko, mezinárodní reakce byly jen mírné. Po anšlusu následovala v září 1938 konference v Mnichově a odstoupení československých Sudet Německu, v březnu 1939 okupace Československa a na části jeho území vytvoření protektorátu. Ve stejném měsíci obsadila německá vojska litevské území Klajpeda, také ztracené po první světové válce, a 1. září napadla Polsko, čímž vypukla druhá světová válka.

Mezi historiky se vedou spory, zda druhý světový konflikt začal až výstřely v Polsku 1. 9. 1939, nebo již japonskou agresí v Mandžusku (Mukdenský incident 18. 9. 1931). Tím započala vleklá válka v Číně. Předehrou druhé války bývá označován také italsko-etiopský konflikt v letech 1935–1936. I občanská válka ve Španělsku (1936–1939) byla velmi významná pro počáteční fázi druhé světové války, protože jak Německo s Itálií, tak Sovětský svaz si v ní vyzkoušely svoji techniku a bojové doktríny a získaným zkušenostem přizpůsobily výcvik vojáků a zbrojní programy.

Jakkoli se výsledky první světové války, vyjádřené ve versaillském mírovém systému a ve vzniku Společnosti národů, promítají do současné podoby hranic mnoha států ve světě, bouře Velké války spustila řetězovou reakci, kterou nikdo nedokázal zastavit. Po roce 1918 zničila inflace celou třídu drobných majetkových vlastníků, nezaměstnanost dosáhla nevídaných rozměrů, zachvátila celé národy, krvavé revoluce a občanské války v meziválečném období přinutily k migraci celé skupiny obyvatel, které nikde nebyly vítány. Zrodil se tak fenomén lidí bez státní příslušnosti, kteří, zbaveni lidských práv, se stali spodinou společnosti.

Atmosféra rozkladu se šířila především v poražených zemích a plně se rozvinula v nově vzniklých státech na bývalých územích dualistické monarchie a ruského impéria, kde se vytratily poslední zbytky solidarity a zavládla všeprostupující nenávist. Všichni stáli proti všem, zejména vůči nejbližším sousedům: Slováci proti Čechům, Chorvati proti Srbům, Ukrajinci proti Polákům. Kromě utečenců, kteří pozbyli jakýchkoliv práv, se objevil problém národnostních menšin. Příslušníci menšin byli odkázáni na speciální zákon chránící menšinové smlouvy, protože přeměna státu z nástroje zákona v nástroj národa byla dokonána. Pouze v Československu byl tento zákon podepsán dobrovolně a také se uznával. Celé meziválečné období v Evropě migrovaly miliony uprchlíků – miliony Rusů, statisíce Arménů, Maďarů, od 30. let statisíce Němců nebo přes půl milionu Španělů. Ukázalo se, že jedinou praktickou náhradou za neexistující vlast je internační tábor. Štvavé kampaně proti Židům v Německu nacházely ohlas i v demokratických zemích, které odmítaly přijímat židovské uprchlíky. Většina z nich skončila v letech následující světové války ve východoevropských ghettech a vyhlazovacích táborech.

Samotné vypuknutí války v Evropě přivítali především ruští bolševici, kteří očekávali od války oslabení evropských demokratických států a poté konečný nástup komunismu. I z tohoto důvodu uzavřeli s nacistickým Německem smlouvu o neútočení a spolupráci s tajnými dodatky o rozdělení Polska a sfér vlivu ve východní Evropě.

Mgr. Jan Nedvěd

foto: archiv muzea

01) President Wilson a francouzský president Poincare v Paříži 1918, Wikimedia Commons.jpg

02) Trocký na polském plakátu jako bolševik nasáklý krví během polsko-sovětské války 1920, Wikimedia Commons.jpg

03) Německé jednotky překračují most přes Rýn roku 1936, Wikipedia.png

04) Po Mnichovské dohodě - Hitler v Karlových Varech na počátku října 1938, Muzeum Karlovy Vary.jpg

05) Japonští experti na inspekci poškozené trati vedoucí do Mukdenu, Wikimedia Commons.jpg

06) Italské dělostřelectvo v Etiopii, Wikipedia.jpg

07) Kapitulace republikánských vojáků ve Španělsku 1936, Wikipedia.jpg

08) Polští váleční zajatci 1939, Wikimedia Commons.jpg




Muzeum Karlovy Vary
příspěvková organizace
Karlovarského kraje
IČ: 72053810
IDDS:nyws35c
sekretariat@kvmuz.cz
Admin