Přestože měl málokdo z nás to štěstí setkat se s ním v přírodě, je lišaj smrtihlav jedním z nejznámějších nočních motýlů. Může za to jeho velikost a především nápadná kresba na hrudi, která připomíná lidskou lebku s dvěma zkříženými kostmi.
Lišaj smrtihlav má v rozpětí křídel devět až dvanáct centimetrů, hruď je tmavá se zmíněnou okrovou kresbou. Zadeček, stejně jako zadní pár křídel, je nápadně žlutý s černými pruhy. Přední křídla jsou hnědočerná s malou bílou skvrnou uprostřed a dvěma světlými vlnitými pruhy napříč. Housenky lišeje smrtihlava jsou barevně velmi proměnlivé, mohou být zelené, žluté nebo hnědé s šikmými pruhy na bocích. Před kuklením mohou dosahovat délky až 13 cm. Co se potravy týče, nejsou housenky nijak vybíravé, údajně jsou schopné se živit až 36 různými duhy rostlin, mezi nimi například natí brambor, ptačím zobem nebo listy olivovníku.
U nás se smrtihlav vzácně objevuje v červnu, kdy sem přilétají migrující jedinci z jihu. O něco častěji se se smrtihlavem můžeme setkat na sklonku léta – v srpnu a v září, kdy začínají létat motýli, kteří vyrostli u nás. Ti se, pokud to před nástupem zimy stihnou, vrací se zpět do středomoří, kde pohlavně dospívají a rozmnožují se, v opačném případě hynou. Případné nevylíhlé kukly překonávají v našich podmínkách zimu jen velmi výjimečně.
Lišaj smrtihlav má velmi krátký sosák, takže jako jeden z málo lišajů nemůže sát nektar z květů za letu. Jako potravu vyhledává zejména květy zimolezu, brambor nebo jasmínu. Ve velké oblibě mají dospělí smrtihlavi med, za kterým pronikají přímo do včelích úlů.
Pravě návštěva úlu se stala osudnou smrtihlavu, který byl nalezen v září 2013 v Sedlečku. Ve sbírkách Muzea Karlovy Vary se kromě něj nachází i jeden dokonale zachovaný exemplář nalezený v září 1966 ve Velichově.
Použitá literatura:
Macek a kol. 2007: Motýli a housenky střední Evropy I, Academia, Praha, 371 pp.
Fotografie
Jan Matějů a Wikimedia Commons