Muzeum má na 50 000 sbírek - přírodověda, archeologie, numismatika, cín, militária, památky střeleckého spolku, umělecká řemesla, porcelán, sklo, obrazy, grafika, plastika, kovy, národopis a knihovna. V muzeu je soustředěna bohatá dokumentace k dějinám regionálního i celostátního lázeňství.
Každý měsíc vám představíme předmět z našeho bohatého sbírkového fondu.
Nouzovými platidly nazýváme bankovky, státovky, případně poukázky vydávané v dobách válek, revolucí či státních převratů. Emitentem bývají většinou banky nebo obce, ale nouzovky vydávají i podniky, statky, hostince, zajatecké tábory a dokonce i soukromé osoby. Stravenky, losy apod. vydávané v běžné době nejsou nouzovými penězi, ale mohou se jimi stát např. v době války. Nouzová platidla mohou být v podobě bankovek i mincí a vyznačují se některými specifickými znaky – třeba nízkou technickou úrovní – často se vyrábí z momentálně dostupných, leckdy nekvalitních, materiálů. U mincí se tak jedná nejen o levné kovy, ale o dřevo, kůže, sádru, porcelán nebo sklo. Bankovky bývají tištěny na obyčejném papíře, bez vodotisku a nezřídka jednostranně. Obvykle mívají vyznačenou dobu platnosti, většinou omezenou), a proto se také jen zcela výjimečně setkáme s pokusy o jejich padělání. Po skončení platnosti nouzovek bývá někdy celý náklad zničen, a proto se z některých sad nouzových peněz dochovalo jen několik málo exemplářů.
Nouzové peníze jsou prakticky tak staré jako peníze samotné. Je doložena zpráva o athénském vojevůdci Timotheovi, který v 1. polovině 4. století př. Kr. místo běžného žoldu vydával svým vojákům destičky se svou pečetí, jež byly později bez problémů směněny za stříbro. V českých zemích se s nouzovými platidly setkáváme až ve 40. letech 18. století, konkrétně v Chebu a v Praze při jejím obležení pruskými vojsky. K potížím s oběživem došlo ovšem už v době husitství, v době tzv. kalády (státního bankrotu) po bitvě na Bílé hoře a potom v r. 1811, kdy byl rovněž vyhlášen státní bankrot. Také v průběhu revoluce r. 1848 došlo k hromadnému vydávání nouzovek obcemi - vzniklo v té době poměrně velké množství druhů, ale co do nákladu je jejich počet neúměrně nižší než počet nouzovek z první světové války. za první světové války došlo k vydávání nouzovek v Rakousku – Uhersku (nejvíce byly postiženy české země, neboť byly průmyslově a obchodně nejvyspělejší, a proto zde docházelo k nejrozsáhlejší směně oběživa; hojně byly nouzovky vydávány především v obcích s českým obyvatelstvem), množství jich bylo emitováno také v Německu a Rusku, ale s výjimkou Velké Británie byly vydávány po celé Evropě, v důsledku inflace a tezaurace úspor dokonce i v zemích neutrálních, jako ve Švédsku, a také v mimoevropských zemích, např. v Japonsku. Nouzovky pak byly vydávány i po válce – v nově vzniklém Rakousku, stiženém inflací v letech 1918 – 1920. Rakousko začíná náhradou za stahované mince tisknout bankovky nízkých nominálů až do výše jedné koruny. Bankovky bylo povoleno i trhat, aby bylo lze získat i nižší nominály. Tento způsob opatřování drobných nebyl nijak nový – už v dřívějších dobách si lidé vypomáhali lámáním, trháním a stříháním bankovek i mincí. Obchodníci nově tisknutým penězům příliš nedůvěřovali, jelikož se právem obávali inflace. K největší inflaci ovšem došlo v 1922-1923 v Německu, kdy byly tištěny bankovky neuvěřitelně velkých nominálů, až do výše dvou set bilionů marek.