RELATIVNÍ CHRONOLOGIE díl první
"Jak je to staré?" Tuto otázku slýchá archeolog často.
Poté co odpoví, nevyhnutelně přichází otázka druhá: "A jak to víte?"
Archeologie používá dvě základní skupiny datovacích metod a to metody relativní a absolutní. Metody relativní chronologie jsou v archeologii ty nejdéle používané. Neumožnují nám sice zjistit přesné stáří předmětů, ale velice přesně popisují časové a prostorové vztahy mezi nimi. To v průběhu devatenáctého století umožnilo první odborné zpracování nálezů. Následně se archeologové snažili přiřadit takto určeným předmětům či vrstvám přesná data. O těchto metodách bude pojednáno v dalším pokračování.
Jednou z nejstarších metod je stratigrafie. Tato metoda, která využívá univerzální platnosti gravitačního zákona. Tedy, že v neporušených situacích jsou spodní vrstvy (stratum = vrstva) starší, než vrstvy uložené blíže k povrchu. (obr. 1 - Na vyobrazené sondě můžeme určit, že vrstva 1 je nejstarší. Na ní se uložila vrstva 2. Tyto dvě vrstvy porušil výkop pro zeď, objekt 3, v kterém byla následně postavena vlastní zeď, objekt 4. Po zániku zdi se přes celou situaci uložily vrstvy 5 a 6. Celá situace je pak narušena vkopem, objekt 7, který je nejmladší). To byl příklad, reálná stratigrafie vypadá například takto (obr. 2).
Tuto základní geologickou metodu archeologie poprvé využila počátkem 19. století. Konkrétně roku 1808 anglický archeolog sir Richard Colt Hoare, rozpoznal při výzkumu sekvenci kamenných, bronzových a železných předmětů. Jelikož v jeho době ještě nebyl znám systém tří period, tak nedokázal své výzkumy správně interpretovat. Problémy datování a tím i stratigrafie se jako první systematicky zabýval dánský archeolog Christian Jürgensen Thomsen. Ten v roce 1836 uspořádal archeologické sbírky kodaňského muzea do skupin podle materiálu, ze kterého byly zhotoveny. Vznikl tak systém tří period – doba kamenná, bronzová a železná. Toto základní členění se během let postupně doplňovalo a je platné dodnes.
Druhou používanou metodou je typologická metoda. Její počátky rovněž spadají do druhé poloviny 19. století. Tehdy si archeologové uvědomili, že mohou převzít Darwinovu evoluční teorii a aplikovat ji na artefakty. Prvního vrcholu tato metoda dosáhla na přelomu devatenáctého a dvacátého století v pracích švédského archeologa Oskara Montelia. Tato metoda spočívá na poznání, že jednotlivé druhy předmětů se vyvíjely od jednoduchých a primitivních tvarů ke složitějším a účelnějším. Názorným příkladem je vývoj pravěké sekery. První bronzové exempláře přebírají podobu kamenných broušených seker, další vývoj pak přidal boční lišty. Ty se postupně uzavírají v laloky a přesouvají se vzhůru. Vývoj je pak ukončen tím, že se tyto laloky spojí v tulejku (obr.3).
Bc. Jan Tajer
Literatura:
Hrala, J. 1976: Malý labyrint archeologie, Praha
Renfrew, C., Bahn, P. 2006: Archaeology, Theories, Methods, and Practice, New York
Jiráň, L. (ed.) 2008: Archeologie pravěkých Čech 1, Pravěký svět a jeho poznání, Praha